Velké rozhodnutí, velké zklamání
Můj příběh velkého rozhodnutí mít dítě byl vlastně úplně jiný, než jsem čekala, ale hned první měsíc jsem si říkala, že to muselo vyjít. Je přeci tolik filmů o jediné noci, která se promění v těhotenství. Stačí neopatrnost. Jedna kapka (a jsi taťka, jak říká opravdu připitomělá rýmovačka). Dvaatřicet let jsem se chránila. Tohle bylo poprvé, kdy jsem s plným vědomím usínala s pocitem, že to bylo jinak. A ono… nic.
A tohle nic mě popravdě zasáhlo. Samozřejmě, že nežiju pod placatým kamenem a nebylo těžké najít si nespočet příběhů i zcela zdravých párů, kterým to trvalo měsíce, někdy i roky. Ale u mě nešlo o iracionální obavu. Spíš o kombinaci mé povahy a příběhu, ve kterém jsem vyrůstala. Mám problém s trpělivostí, to vím. Když něco chci, neumím v klidu čekat. Vždycky se musím trýznit, než se dočkám. A nikdy se nepoučím. Nicméně tentokrát to bylo hlubší.
Dědictví příběhu
Jsem jedináček. Ale ne schválně. Moji rodiče se brali, když měla maminka lehce po dvacítce. A první, jediná, dcera se jí narodila v sedmatřiceti. Ne proto, že by si děti nepřáli. Nebo že by měli jiné plány. Prostě to nešlo. Problém mých rodičů by nejspíš moderní medicína vyřešila mnohem rychleji než tehdy, přesto to ve mně vždycky nějakou částí leželo. Co když se mi to stane taky? Co když taky roky nebudou doktoři moct na nic přijít? A co když už tolik času jednoduše nemám? S každým rokem si moje podvědomí připomínalo, že více než dekádu na marné pokusy už asi mít nebudu.
Je libo lobotomie?
Začínalo jaro, když jsme se s partnerem balili na výlet, který jsem od něj na podzim dostala jako dárek k narozeninám. Několik nocí v lázních v Maďarsku. Vždycky jsem se chtěla podívat do tamních termálů a – světe, slav – našla jsem chlapa, který poslouchá, co zmiňuji mezi řečí! Takže se mi mělo splnit jedno přání a brzy i to druhé, ale to jsem ještě netušila.
Asi si myslíte, že směřuji k filozofické radě o ničem na téma: „Nemyslete na to a ono to přijde!“ Nebojte, tohle nedělám. Přijde mi to stupidní. Pokud vás teď požádám, abyste nemysleli na slony, jaké zvíře se objeví ve vaší fantazii? Proto se mi taková doporučení zdají opravdu až hraničně arogantní. Skoro vinit něčí mysl z vlastní sabotáže následkem přirozeného fungování. Já chci jít jiným směrem.
Co na to doktoři?
Seděli jsme ve smrduté léčivé vodě, když partner nadhodil, že by možná nebylo od věci, kdyby si také zašel k lékaři. Pro jistotu, ať víme, s čím pracujeme. A to mi přišlo nesmírně uklidňující. Přikývla jsem. Byl začátek března a já svou rutinní prohlídku na gynekologii měla za sebou asi tři týdny. Pamatuju, že na ní padlo, že pokud se budeme snažit rok, naplánujeme širší vyšetření, ale pak na mě doktor mrknul s tím, že by se vsadil, že do léta budeme v očekávání. Odcházela jsem potěšená, ale ne přesvědčená.
Měla jsem mu věřit. Protože už dvacátého dubna jsme sledovali chvějící se srdíčko na monitoru ultrazvuku.
Biologie a statistika
Na prohlídku mého přítele u specialisty nikdy nedošlo. Nebylo kdy. Snad lázeňská voda ve spojení s dobrým červeným vínem a opravdu příšerným smažákem, ze kterého bylo nám oběma blbě, vytvořila onu kouzelnou kombinaci. Těžko říct. Ale rozhodně to nebylo tím, že bych v Maďarsku zapomněla na to, že chci být máma. Že bych ovládla svou mysl, pustila se do hlavolamů, Bible nebo nového ekologického start-upu, abych se zaměstnala a odblokovala. Za mě to byla statistika. Ne každá správně „využitá“ ovulace musí vyjít. A tak to prostě je.
Za mě by bylo fajn, kdybych si ten necelý půlrok nedělala hlavu. Ale to bych své bývalé já zradila stejně jako ti pitomí našeptávači zázračně uvolněné mysli. Pokud bych měla poradit, co nám pomohlo, byl to čas. Vím, jak útrpně to zní, věřte mi, moje trpělivost taky skákala proti zdi. A za mě to byl i pocit, že se můžeme s budoucím tatínkem našeho prvního miminka bavit o řešení. Volně, bez nějakých obav, že se vzájemně zradíme nebo odradíme.
O Daně Bendel
Jmenuji se Dana a je 32 let a jsem máma. Zní to zvláštně, protože si na svou roli teprve zvykám, ale řeknu to ještě jednou a nahlas: JSEM MÁMA! Učím se, objevuji a zjišťuji, co zvládne moje tělo, mysl, vztah nebo třeba peněženka. Vstupuji do další etapy svého života, čekám vytoužené miminko a těším se co vše to přinese. Na těchto stránkách se s vámi chci společně zasmát, poplakat si nebo dělat hlavu se životem, jaký je. Jako kamarádky, v bezpečném prostoru, kde pravdu nekřiví instagramové filtry ani strach, „co tomu řeknou ostatní“.
