Bezdětná třicítka
Bylo mi třicet, když jsem seděla na šutru na výletě do Istanbulu. Měla jsem fajn kamarády. Kreativní práci, která mě krásně živila. Taky byt na překvapivě nízkou hypotéku v Praze. V takové situaci by člověk řekl, že se několikaletý vztah může snadno proměnit v rodičovství. Přeci to musela být dokonalá příležitost! No ne?
Papírově mi mělo být fajn. Ale zatím nebylo.
Bylo jaro, ještě docela chladno, a já měla čerstvě za sebou rozchod. Čuměla jsem do pohybů vody a připadala jsem si jako hrdinky kýčovitých ženských románů, které se po krizi vydají do cizí země, aby tam zíraly do prázdna a cítily se moudřejší. Jen jsem u toho neměla volně natočené vlasy ani obří svetr, do kterého bych se mohla křehce, ale zároveň smyslně choulit. Pozorovala jsem svoje tenisky opřené o kámen a nechtěla jsem si promnout podrážděné nalíčené oči. Make-up zatím držel, ale neseděl mi na nezvykle opuchlých tvářích. Vážila jsem o pár kilo navíc oproti své běžné formě. Kortizol. Ať žije stres.
Co je se mnou špatně?
„Ty prostě nemáš štěstí na chlapy,“ zhodnotila týden předtím moje máma a měla pravdu, byť mě to prohlášení zásadně nepotěšilo ani nepodpořilo. Přitom jsem skoro celý dospělý život byla zadaná. „Měla jsi zůstat s tím prvním,“ neodpustila si dodatek, který jsem chtěla kontrovat, ale neměla jsem sílu.
Aby bylo jasno, děti jsem mohla mít už dávno. Moje vztahy vždycky vydržely roky a vždycky jsem je ukončila já. To neříkám, abych si něco dokázala, ale proto, abych ilustrovala, že alespoň nějaký smysl pro sebezáchovu mám, i když jsem si musela svůj záchranářský komplex vyřešit až na terapii. A přesně tenhle smysl mě držel i od těhotenství, i když jsem si na maminku hrála už jako holčička a nikdy mě ta představa nenudila ani později.
Iracionální strach, nebo logická volba?
Prostě to nešlo. Se zaťatými pěstmi i myslí jsem stála ve frontě v lékárně na „pilulku po“, když se jeden z mých bývalých dlouhodobých vztahů dostal k nehodě, nebo spíš jednostrannému plánu. „Když se to povede, tak to přeci bude fajn!“ nadchl se tehdy, ale já se namísto v romantické náladě cítila zrazená a v totálním děsu. Bylo to jen pár hodin od poslední hádky, kterou, přísahala bych, jsem nevyvolala ani nezavinila. Jako by k nám chodily nezvaně samy. Nebo snad proto, aby se druhá strana měla čím bavit. Já jsem v takové dynamice dítě vychovávat nechtěla ani za nic. A došlo mi, že tenhle vztah musí skončit. Jen k tomu ještě emočně dojít.
Těch pár měsíců, kdy jsem naposledy byla sama, jsem si oddechla. I kila šla sama dolů, když jsem se najednou po svém domově opět pohybovala s klidem. Žádné překvapivé průšvihy, hlučné výbuchy, vlastně tu najednou byl i pořádek. Stejně jako v mojí mysli.
Složité věci se stanou snadnými
„Tohle bude hodně dobrý, nebo hodně zlý, já to vím. Co když to bude zase průser?“ tázala jsem se naléhavě své terapeutky, se kterou jsem po letech bojů s větrnými mlýny konečně asi rok a čtvrt řešila svou pohodu, hranice a vztahy obecně, před třetím rande se svým partnerem. A ona mi odpověděla: „A co když ne?“ Na to jsem neměla co říct. Tam moje zkušenost nesahala.
Měsíce uplynuly v rok a… překvapivě žádný průser nenastal. Najednou se všechno v mé hlavě poskládalo poměrně jednoduše: „Ano, pojďme do toho!“ Já totiž už vážně měla dlouho všechno dobře „připravené“, ale i když jsem si partnera vždycky uměla najít poměrně snadno, nedokázala jsem poznat potenciálního otce mých dětí. A to je sakra upgrade! A už v březnu, tedy dva roky od mého istanbulského šutru, jsem v šoku studovala dvě čárky na těhotenském testu. Jen tentokrát by ten šok měl synonymum v nadšení.
O Daně Bendel
