Dudlík je pro děti mnohem víc než jen věc. Pro mnohé se stává pomocníkem při usínání a zdrojem útěchy během obtížných chvil. Není divu, že se ho nechtějí jen tak vzdát. Tento maličký předmět symbolizuje pro dítě bezpečí a stabilitu. S jeho pomocí se snadněji vyrovnávají s novými situacemi a místa se stávají méně strašidelnými. Navíc dudlík pomáhá regulovat emoce a zklidňuje, když je to nejvíce zapotřebí. Odloučení od dudlíku tedy může být pro dítě velkým krokem, který vyžaduje čas, trpělivost a pochopení. Proto je důležité, aby tento moment byl oslaven jako významný milník v životě každého děťátka.
Jak to probíhalo u nás v redakci?
Zásilka do pekla, Markéta – redaktorka
Synovi bylo už 3 a půl roku a chystal se od září do školky, tak byl čas se s dudlíkem rozloučit. Ještě v létě jsem mu ho nechala, protože dovolená bez dudlíku by prostě nebyla dovolená, a v srpnu jsme pak všechny dudlíky zabalili do krabice a poslali Zásilkovou do pekla. Ve skutečnosti to bylo mojí mamince, „kdyby náhodou…“. Vymysleli jsme k tomu celou pohádku, že se dudlíky posílají do pekla malým čertíkům, aby měli křivé zuby, a oni zas za ně pošlou synovi dárek. Dlouho jsme si o tom předtím vyprávěli a syn byl na celý proces připravený asi víc než já. Pyšně všechno zabalil, nakreslil dopis, co by si přál výměnou za dudlíky, a odnesl si krabici do boxu. A hádejte, co se stalo? Druhý den se to vysněné přebarvovací auto na výměnu opravdu objevilo! To bylo radosti! Syn ještě pár večerů na dudlíky vzpomínal a ptal se, kde jsou. A když jsem mu řekla, že je mají čertíci, řekl je „aha“ a usnul. Tak jsem se bála synovi dudlík vzít, a nakonec to proběhlo úplně v pohodě!
Zasazené dudlíky, Aneta – distribuce
Moje dcera dudlík opravdu milovala a já byla za to ráda, protože jsem měla srovnání se synem, který „dudu“ vůbec nechtěl, a když ostatní maminky z našeho „baby clubu“ po pár krocích na společné procházce uspaly děti hned, já kroužila s kočárkem leckdy i hodinou, než syn zabral. Takže jsem byla šťastná, že dcera není stejný případ. Jenže po 4. narozeninách už byl nejvyšší čas dudlík odložit. Dcera byla velká a trochu jsme se za dudlík styděla. A tak jsme šly společně na zahrádku, všechny dudáky zasadily do hlíny, zalily a čekaly, jestli z nich něco vyroste. Ještě v noci jsem pak šla sázet místo dudlíků lízátka a různé dobrůtky, dokonce i lesk na rty jsem zasadila. Však přece velká holka bez dudlíku už potřebuje mít i rtěnku, jako má máma. Těch prvních pár nocí bylo dost náročných a myslela jsem si, že to vzdám, ale vydržela jsem a po týdnu už byl klid. A to ráno, kdy našla vše, co z dudlíku vyklíčilo, si pamatuje dodnes, i když už je to pět let, a ráda na to vzpomíná.
Dudlík v popelnici, Elen – webová redaktorka
Můj syn z počátku dudlík odmítal, ale když si začal celou noc vehementně cucat palec, poradila mi pediatrička, ať mu raději nacpu dudlík, jinak bude mít prst i patro úplně deformované. Na dudlík jsme ho nakonec naučili tak, že se ho samozřejmě ve 2,5 letech nechtěl vzdát. Přemýšleli jsme, jak to udělat, abychom se ho zbavili. První pokusy jsme nezvládli, a tak nastal čas nekonečného vysvětlování. Dudlíky už byly značně unavené, až nechutné, často prokousnuté a samozřejmě nevoněly. Sám syn už viděl, že jejich čas se naplnil, a tak je jednoho dne za naší pomoci vzal, vložil do obálky a hodil do popelnice s tím, že si je tam vezmou skřítci, kteří je opraví a donesou je miminkům, kteří je potřebují. Té noci jsme se strašně s manželem báli, ale žádný pláč nepřišel, pouze nekonečné otázky a ujišťování, že opravené dudlíky dostanou novorozená miminka. Byla jsem tehdy na syna opravdu pyšná.
