Největší tabu kolem menstruace paradoxně vytvářejí samy matky. První menstruace nesmí být tabu, říká Marie Ehrlich

Projekt funguje druhým rokem a čísla jsou skvělá – přes sedm tisíc proškolených dětí. Co byl ten úplně první impulz, kdy jste si řekla, že je čas začít mluvit o menstruaci ve školách nahlas?

K dnešnímu dni jsme dokonce proškolili už více než osm tisíc žáků. Shodou okolností tento rozhovor vzniká 28. 5., právě na Mezinárodní den menstruace. Číslo 28 symbolizuje průměrnou délku menstruačního cyklu a číslo 5 průměrnou délku krvácení.

Když jsem začala přemýšlet o tom, jak podpořit znalosti teenagerů o menstruaci, vracela jsem se nejen ke svým zkušenostem, ale hlavně k příběhům svých dcer a jejich kamarádek. Jsem maminkou tří dcer a jedné nevlastní a právě díky nim jsem si naplno uvědomila, jak moc záleží na tom, jaké informace děti doma dostávají.

Když jsem workshop vytvářela, vedla jsem v hlavě takové imaginární rozhovory se svými dcerami a představovala si, jak by na jednotlivé části reagovaly. Asi nejvíc jsem přitom myslela na svou nevlastní dceru, které jsem všechno o menstruaci vysvětlovala, když byla ve věku deseti jedenácti let.

Díky ní jsem si uvědomila, jak dítě, které o menstruaci do té doby skoro nic nevědělo, celé téma vnímá. Co ho děsí, co potřebuje slyšet, co mu naopak pomáhá cítit se v bezpečí. A vlastně právě to se stalo jedním ze základů celého projektu.

Ani v rodinách s dobrým zázemím totiž nemusí být menstruace tématem, o němž se otevřeně mluví. A pokud chceme dětem předávat fakta místo mýtů, škola je ideálním prostředím.

Jenže právě tam často informace chybí. Některé průzkumy ukazují, že v Česku tři z deseti žen nedostaly ve škole o menstruaci žádné informace. Navíc rámcové vzdělávací programy slovo menstruace vůbec nezmiňují.

Proč je podle vás toto téma v české společnosti i v roce 2026 stále ještě pro mnohé tabu?

To je otázka, kterou si kladu snad obden. A kdybyste viděla některé reakce, které dostáváme na sociálních sítích… Je vidět, jak hluboko je to v nás pořád zakořeněno.

Spousta žen byla vychována k tomu, že menstruaci je třeba tajit, nemluví se o ní a hlavně je třeba ji „potichu vydržet“. Myslím, že právě to si s sebou nesou celé generace žen. Přitom menstruace je úplně normální fyziologická věc a zároveň důležitý ukazatel zdraví.

Jenže když se o něčem nemluví, lidé často ani nevědí, co je vlastně normální. Kolik žen třeba netuší, jak velká krevní ztráta už není v pořádku nebo že menstruace opravdu nemá bolet tak, že člověk několik dní nefunguje?

A paradoxně největší tabu kolem menstruace často vnímám právě u žen mojí generace nebo o něco starších. To jsou často ženy, které odmítají třeba menstruační potřeby ve školách stylem „nám nikdo nic nedal, tak proč by z toho dnešní holky měly dělat téma“. A přiznám se, že mě to mrzí mnohem víc než negativní komentáře mužů.

Muži bývají naopak velmi podporující. Ve chvíli, kdy vědí, co se děje a jak mohou pomoci, mizí jejich nejistota. A najednou se všichni cítí bezpečněji.

Máte za sebou stovky workshopů, překvapilo vás něco? Ať už jsou to dotazy dětí nebo třeba posměšky či stud?

Každý workshop je úplně jiný. Každá třída má jinou energii a to mě na tom vlastně strašně baví.

Nejvíc mě fascinuje, jak přirozeně děti k tématu přistupují. Krásně na nich vidíte, že stud se ve vztahu k menstruaci vytváří až později. Děti jsou zvídavé, chtějí věci chápat, zkoumat a jsou rády, když je bereme vážně.

A co mě asi zasahuje nejvíc? Že se nám už dva roky pořád opakují anonymní otázky: „Jak mám doma říct, že mám menstruaci?“ nebo „Komu to mám říct?“

To je podle mě obrovsky silné. Ukazuje to, že i dnes spousta dětí pořád neví, jestli o tomto tématu doma vůbec můžou mluvit.

Jak na vaši přítomnost ve školách reagují pedagogové? Mohou se s vámi také spojit a pozvat vás k sobě do školy?

Pedagogové jsou naprosto klíčovou součástí projektu. Jsou to právě oni, kdo nás do škol zvou. Velkou radost mám z toho, že si nás učitelé často sami vyhledávají díky sociálním sítím a doporučením.

Vždy preferujeme, aby byl pedagog přítomen po celou dobu workshopu. Děti totiž často pokračují v dotazování i po našem odchodu a je důležité, aby měly ve škole podporu.
Velmi si vážím učitelů, kteří otevřeně řeknou: „Toto téma neumím dobře učit, přijďte nám pomoci.“ Je to velká známka sebereflexe.

Školy nás mohou kontaktovat prostřednictvím webu www.menstruacenenitabu.cz.