Drzá chůva, AI holubi i citron: Jak naše čtenářky zamávaly dudlíkům?

Lucie Jůn

Opačný problém – maminka Lucie

Dcerka odmala dudlík moc nechtěla. Jenže jakmile začala trochu ovládat ručky, začala si na uklidnění strkat do pusy ukazováček a prostředníček a cucat je, což je mnohem horší. Proto náš cíl byl ze začátku úplně opačný, a to naučit dceru na ortodontický dudlík. Nu, byl to boj, neustále vyndávat prsty a nutit dudlík, protože prsty má přece jen pořád při sobě, a jakmile byl nějaký neklid, šup, už byly v puse. Nakonec se nám dcerku povedlo okolo roku jakš takš přeučit na Nuk space. Takže my jsme byli naopak za dudlík rádi… Okolo 2,5 let už měla dcera dudlík jen na noc, a pak se nám nakonec povedlo ji přemluvit, že už je veliká holka a ty dudu nemají… A že se vždycky místo dudlíku může přijít pomazlit. Takže když je v nějaké nepohodě, přijde se pomazlit, a je to.

Pan a paní Dudlíkovi – maminka Nikol

Když už byly synovi 2 roky, dudlík míval jen na spaní a my jsme se rozhodli, že už by byl čas se dudlíku zbavit, i kvůli zoubkům. Synovi jsem jednoho rána na zkoušku řekla, že pan a paní Dudlíkovi jsou už moc smutní, že svého syna Dudlíčka dlouho neviděli. Že bychom jim ho mohli poslat a že za to určitě něco na oplátku pošlou nám. Syn mě překvapil a hned šel hledat krabičku. Tak jednoduchý průběh jsem vážně nečekala. Dudlík jsme zabalili a dali jsme ho do schránky, že si ho pošťák odnese. Odpoledne přišel tatínek a přinesl velkou Hot Wheels dráhu s tím, že ležela u schránky místo dudlíku. Syn byl nadšený. Občas si vzpomněl, ptal se, zda ještě Dudlíček přijde na návštěvu, ale vždy se spokojil s tím, že je šťastný u svých rodičů a vzpomněl si, že dostal za odměnu dráhu a běžel si s ní hned hrát.

Zubař – maminka Aneta

Naše dcera Lili milovala dudlíky už od porodnice. Byly to její největší poklady. Ideální stav byl jeden v puse a v každé ruce další dva. Dudlík musel být u každého usínání, v kočárku, když se někde bouchla, když byla unavená, smutná… Vlastně skoro pořád. Několikrát jsme se snažili s dudlíky rozloučit. Když nějaký dcerka rozkousala, říkala jsem si, že další už nekoupím. Jenže pokaždé to skončilo stejně – hodně pláče, hodně emocí a nakonec moje kapitulace. Bylo to náročné pro ni i pro mě. Zlom přišel až ve 2,5 letech na preventivní prohlídce u zubaře. Lili chodí k zubaři už od půl roku, ale tentokrát to byla první opravdu „velká“ prohlídka. Pan zubař počítal zoubky, svítil do pusy, foukal do zoubků a všechno pečlivě kontroloval. Nakonec nám řekl, že se Lili začíná tvořit předkus a že nejpozději do tří let musí dudlík zmizet – ideálně co nejdřív. Lili už byla dost velká na to, aby vnímala, co se děje. Doma jsme si o tom znovu povídali. Vysvětlili jsme jí, že je nám to líto, ale že dudlíky budeme muset dát pryč, protože pan zubař říkal, že by se jí mohly zkřivit zoubky a musela by pak nosit rovnátka. Dokonce jsme jí ukázali i obrázky, jak rovnátka vypadají. Dlouho a podrobně jsme si o tom povídali. A stalo se něco, co nás překvapilo. Lili to pochopila! Sama nakonec řekla, že dudlíky dáme pryč. Občas jsme jí ještě museli připomenout, že by jinak mohla mít křivé zuby, ale zvládla to mnohem lépe než všechny naše předchozí pokusy. Po více než roce marných snah nakonec zabralo to nejjednodušší – podrobně vysvětlit, PROČ musí dudlík pryč. A tak naše velká milovnice dudlíků jednoho dne prostě řekla svým „miláčkům“ pá pá.

Holubi – maminka Renata

Když jsem jednou během dne žehlila, malá za mnou přišla s dudlíkem. Řekla jsem jí, že dudlík je jenom na spaní, a dala jsem ho na balkon. Dceři jsem pak pověděla, že nám dudlík odnesli holoubci a pak nám poslali fotky, jak s nimi odletěli a předali je jednomu miminku. Holoubci opravdu poslali fotky a za dudlíky přinesli Kinder vajíčka, která jsme opravdu doma našli. Fotky jsem vytvořila s pomocí AI. Dcerka sice usíná s pláčem, ale zvládá to, jen chce pořád vidět fotky.

Dva dudlíky, dvě dcery, dva úplně odlišné příběhy – maminka Šája

Začnu příběhem starší dcerky. Bylo jí něco přes 2 roky a byla na dudlíku hodně závislá. Její příběh má skoro pohádkový nádech. V našem městě se konala akce s čerty – takové to tajemné „peklo“, kde se mísí strach s odvahou, a právě tam přišel její velký moment. Držela svůj dudlík, chvilku váhala, a pak ho sama od sebe podala čertovi. Bez slz, bez přemlouvání. Jen tiché rozhodnutí malé holčičky, která byla připravená posunout se dál. Nikdy jsme ji doma nestrašili, že jí dudlík sebere čert nebo že za ní přijde a odnese ji do pekla. Takové strašení považuji za hloupé, a kdyby na tu akci s čerty dcerka sama nechtěla, tak tam nepůjdeme. Ten večer jsme si nakonec domů neodnesli jen prázdné ruce, ale i pocit, že jsme zvládli něco velkého.

U mladší dcerky to bylo jiné. Žádné kouzlo okamžiku, ale spíš tichá a nenápadná změna. Když se blížily její druhé narozeniny, jednoho dne jsem vzala nůžky a dudlíku jednoduše zkrátila životnost. Ustřihla jsem cumlík a bylo to. Když ho pak dcerka vzala do úst, zjistila, že už neslouží tak, jak byla zvyklá. Chvíli zkoušela, přemýšlela a hledala cumlík… A pak se rozhodla. Vzala dudlík a sama ho vyhodila do koše, beze slov a pláče. Teď jsem zvědavá, jakou cestou se vydáme u našeho třetího dítěte, chlapečka. Mám takové tušení, že tentokrát to bude zase jiný příběh a možná o kapku náročnější.

Citron – maminka Zuzana

Dcera byla jako miminko v nemocnici, kde jí tehdy dali dudlík a ten jí zůstal asi až do 2,5 let. V té době už byl cítit, byl ošklivý a začala jsem přemýšlet, jak se ho zabavit. Zkoušela jsem ho schovat, promlouvala jsem dceři do duše, ale nic nezabíralo. A tak jsem se jednou naštvala a prostě ho namočila do šťávy z citronu a řekla jsem dcerce, že je dudlík zkažený a ona že už je velká. Dceři tak strašně nechutnal, že ho odložila, a bylo hotovo. Když si na něj později párkrát vzpomněla, vždycky se zároveň ujišťovala, zda je pořád zkažený.

Balonek – maminka Denisa

My jsme si řekli, že pošleme dudlík miminkům, která se brzy narodí a potřebují ho. Uděláme jim tím radost. Tak jsme dudlík přivázaly na balonek. Dcerka ho dudala, a když byla připravená, tak ho pustila a on odletěl. Mávaly jsme mu společně a máme natočené i video, na které jsme se často koukaly. Dcera na sebe byla ohromně pyšná, bylo jí tehdy 2,5 roku.

Pejsek – maminka Jana

Babička tehdy mojí dceři řekla, že dudlík spapal náš pejsek a že ho někdy vykaká, což překvapivě zabralo. Čekali jsme na hovínko tak dlouho, až jsme na to zapomněli.

Chůva – maminka Eva

Od narození byla moje dcerka velmi závislá na kojení. Byla spokojená, když byla u mě, často
usínala u prsu a já ji nosila v nosítku po celý den – při vaření, uklízení i při běžných činnostech. Stačilo ji na chvíli odložit a hned se probudila s pláčem. U prsu se cítila v bezpečí a pro mě to bylo přirozené a
krásné období. Po čase jsem jí začala nabízet dudlík jako jemnou náhradu, abych si mohla alespoň na chvíli odpočinout. K mému překvapení ho přijala a postupně se stal součástí našeho každodenního života. Když jí byly asi čtyři měsíce, vrátila jsem se do práce a najali jsme chůvu. Věřila jsem, že je o dcerku dobře postaráno. O to větší šok mě čekal, když jsem se jednoho večera vrátila domů a chůva mi jen tak mimochodem oznámila: „Dudlík už nemá, do něčeho jsem ho namočila, aby ho nechtěla.“ V tu chvíli jsem byla zaskočená. Na jednu stranu jsem cítila hněv, že někdo rozhodl o tak důležité věci bez mého souhlasu. Na druhé straně jsem si uvědomila, že dcerka opravdu přestala dudlík vyžadovat – jako by se s ním ze dne na den rozloučila. Nebylo to rozloučení, jaké bych si představovala. Chyběl mi v něm respekt, jemnost a náš vlastní rituál. Představovala jsem si, jak se s ním dcera rozloučí – dudlík přivázaný k balonku, který pomalu stoupá k mrakům. I malé rozhodnutí v životě dítěte by mělo zůstat v rukou rodičů. Dnes se na to dívám s odstupem jako na nečekaný, trochu hořký, ale zároveň poučný okamžik. Kdybych měla poradit ostatním, rozlučte se s dudlíkem podle sebe a nenechte za sebe rozhodovat druhé.

Ustřižený dudlík – maminka Simona

Jednoho dne jsem dudlík prostě ustřihla a vrátila ho synkovi, ať si cumlá… Jenže on ho zahodil, tak jsem mu ho zase podala, ať si podumlá, a on ho zase zahodil. Ustřižený dudlík jsem ještě dva dny nechala ležet na stole, aby k němu měl syn přístup, ale po celou dobu ho nechtěl. Takže tak jsme se s ním rozloučili. Teď mám doma měsíční miminko a udělám to jednou stejně. Uvidíme, jestli to vyjde…

Přečtěte si také:

Dudlík jako zachránce: Jak vybrat ten správný?

Objevte řadu NUK Perfect Match

Potřebuje dítě dudlík? Aneb 4 věci, které byste o dudlíku měli vědět!